Veľká Epocha - Chvála Havla aneb Prezident je…

Koncept osvíceného panovníka je starý jako lidstvo samo. Tak proč jsou moderní potentáti většinou takoví … Jak je vlastně nazvat? Řečeno květomluvou, jsou to narcisy, bolševníky nebo chudobky na giganticky narostlých stoncích? Kdy nastává ta chvíle, ve které se ego člověka na prezidentském postu nafoukne tak, že vystoupá až daleko nad nás, jedoucí v autobusech, stojící ve frontách a sedící v čekárnách u lékaře? Co spouští procesy měknutí mozku našich nejvyšších? Snad davy lidí, lezoucí panu P. denně do zadku, snad vibrace nekonečného kolovrátku, libě vyhrávajícího jedinou odrhovačku: „Jsi tak dobrý…“

Jen málokdy je prezident také člověk. (Z cesty Václava Havla po Jižní Americe. Foto: Pavel Šmíd)

Jen málokdy je prezident také člověk. (Z cesty Václava Havla po Jižní Americe. Foto: Pavel Šmíd)

Například v článku National Geographic Česko o zákulisí života v Bílém domě se dočtete, že: „Bush starší požadoval, aby „na skladě“ vždy byla zmrzlina Texas Blue Bell. Nevyžadoval však křupky, přestože se s nimi pravidelně ukazoval na veřejnosti. „Bylo to naprosto promyšlené, aby vypadal jako muž z lidu,“ říká bývalý hlavní ceremoniář Bílého domu Gary Walters. „Nejedl je.“

Ne každý prezident jí křupky. Ne každý prezident je prezident. Např. vnitřní regule televize New Tang Dynasty stanoví, že v jejich zpravodajství nebude nejvyšší čínský představitel nazýván prezidentem. Vysvětlení je prosté: prezident je ten, kdo má podporu lidí nebo alespoň jejich demokraticky zvolených zástupců. Z tohoto pohledu jsme čtyřicet let žádného prezidenta neměli… Pak přišel Václav Havel. Zjev tak ojedinělý, že ho jako jediného státníka zmiňují Bushovy dcery v dopise malým Obamáčatům. „Jako starší dívky jsme se neustále inspirovaly u úžasných lidí, které jsme potkávaly, třeba u politiků a filozofů jako je Václav Havel,“ napsaly minulý týden Barbara a Jenna Bushovy do dopisu svým nástupkyním v Bílém domě, Sashe a Malii Obamovým. „Filozofa na trůně“ Havla pravděpodobně docení až budoucí generace.

Zato po jeho nástupci zřejmě zbude jen závan teplého fénu nad obnaženými alpskými svahy. A také vtip mého otce, že se neotepluje ani v létě, a že mu proto na celý rok stačí jedny pneumatiky, tzv. „klausovky“. Zdroj „blízký Hradu“ mi prozradil, že s odchodem Václava Havla se z Pražského hradu vytratila srdečnost a lidskost. Zavládla prý sterilita, mdlá jako odlesky zavařovaček, v nichž si bodyguardi přinášejí z domova vlastní mletou kávu.

Na Hradčanech nebývalo vždycky dusno. „Navštívil jsem Hrad pracovně „za Havla“ v roce 1995,“ vypráví Jiří Chlebník. „Seděl jsem na chodbě a čekal, až mě vyzvednou, když se otevřely dveře a nějaká milá paní mi povídá, jestli mám chvilku. Když jsem přikývl, provedla mě celým zákulisím Hradu včetně prezidentské pracovny. Dokonce mi dovolila i fotit, jen výhled z prezidentské pracovny jsem z bezpečnostních důvodů „cvaknout“ nemohl.“

Každý průměrný král měl šaška. Prezident, obklopený patolízaly, je většinou smutným šaškem sám o sobě. Jaký je jeho svět? Není v něm místa pro legraci, vydechnutí ani kritickou reflexi. Ústa dusí kancelářský a protokolární prach, na chodbách šoupou bačkory – vrtošivého starce neradno probudit. Kuchař hradní „závodky“ lomí rukama nad mlsností „šéfova“ jazýčku, o vyleštěná okna se hluše tříští žádosti o milost, s tiskem a odpůrci je vedena žabomyší válka. Mezi členy prezidentova týmu stoupá nervozita: zásoba lichotek začíná beznadějně docházet. Za závěsem se komíhá rozeklaný jazyk pomluvy, kterému lačně naslouchá netopýří ucho popelavě šedé eminence. A ve středu všeho Jeho blazeovaná Výsost. Sebevětší banalita, která vyjde z jejích úst, je přijímána jako malý zázrak, jako by ze rtů vylétávali pestří kolibříci, šířící vůkol libou květinovou vůni. Býti prezidentem: jaké nevědomé utrpení!

Z tohoto zamyšlení vychází stručný resultát: jen když má národ mimořádné štěstí, je jeho prezident také člověk.