Pohádky pro dospělé: Nikdy se nenech oklamat zevnějškem

Sobota, 11. február 2012, meniny má Dezider

Pohádky pro dospělé: Nikdy se nenech oklamat zevnějškem
Jana Lam/ Epoch Times Švýcarsko \| 06.08.09

Súvisiace témy:

příběhy

„Nikdy se nenech oklamat zevnějškem a pamatuj, že krása se skrývá uvnitř!“ (Foto: Franco Folini/Flickr.com)

„Nikdy se nenech oklamat zevnějškem a pamatuj, že krása se skrývá uvnitř!“ (Foto: Franco Folini/Flickr.com)

„Nikdy se nenech oklamat zevnějškem a pamatuj, že krása se skrývá uvnitř!“ radí stařena princi v jedné pohádce, kterou jsem před několika dny četla své pětileté dceři. To jsem ovšem ještě netušila, že si na to dnes vzpomenu a že právě tato slova mi připomenou, jak sama často měřím druhé kolem sebe podle jejich zevnějšku.

Vivaldi se nekonal... aneb pohádky pro dospělé

Nastoupila jsem v Brně do vlaku. Měla jsem štěstí a našla prázdné kupé. Sedla jsem si k oknu, vyndala si z tašky láhev zeleného čaje a dala si sluchátka do uší. Po dlouhé době jsem si chtěla vychutnat Vivaldiho koncert pro flétnu. První tóny mě zarazily hlouběji do sedadla a já automaticky zavřela oči a nechala se unášet hudbou - daleko od nádražního shonu, vrzání brzdících vlaků a hlášení místního rozhlasu. Těšila jsem se, jak se tu hodinu cesty, kterou jsem měla před sebou, budu kochat krajinou za doprovodu překrásné hudby.

O to větší bylo mé zděšení, když do kupé vstoupil muž s roztrženými kalhotami a s pivem v ruce. Namířil si to přímo ke mně. Na jeho otázku, jestli je tu volno, jsem slušně odpověděla: „ano,“ ale to už si sedal naproti mně.

„Tak to je skvělé...,“ pomyslela jsem si, protože jsem své dlouhé nohy musela více pokrčit a posunout se kousek od okna. A už ho slyším, jak se mě ptá, jestli nechci studené pivo a s úsměvem mi ho podává. Pokouším se o úsměv a zdvořile odmítám.

„Aha, vy jste asi spíše na čaje, že?“

„Ano,“ odpovídám a doufám, že tím náš rozhovor skončil. „Mám zavřít oči a dělat, že spím?“ napadlo mne, ale to už muž začíná vyprávět, že se právě vrací od bratra a že nesnáší cestování. V tomto okamžiku jsem si vzpomněla na slova moudré pohádkové stařenky a říkám si, že bych to měla zkusit a nesoudit lidi podle toho, jak vypadají.

Vypnula jsem svůj iPod a vyndala sluchátka z uší. „To abych vás lépe slyšela,“ říkám. „Jé, promiňte, já jsem si nevšiml, že něco posloucháte. To bych vás nerušil.“ A tím začal náš rozhovor.

Překvapivě jsem zjistila, že je to velmi inteligentní a slušný člověk se srdcem na pravém místě. V mnohém jsme se shodli, jako například i na tom, že nic není náhoda, tak že i toto naše společné filosofování o smyslu života, o Einsteinovi, o porušování lidských práv ve světě a povídání o jeho životě v přírodě se psem, kočkou a kozami se určitě mělo stát.

Možná se nic neděje náhodou a možná jsme se potkali jenom kvůli tomu, aby mně to ukázalo, že některé pohádky jsou i pro dospělé.