Veľká Epocha - Příběh: Potřeba vlídnosti

Psaní testu. (hyperscholar/ flickr.com)

Psaní testu na vysoké škole. (hyperscholar/ flickr.com)

V právě probíhajícím semestru jsem navštěvoval hodiny výuky na počítačích. Poté, co studenti splní na kurzu zadanou práci, jistá zaměstnankyně jim pošle jejich známky. Také má účastníkům pomáhat, mají-li nějaké otázky ohledně aplikací firmy Microsoft.

Požádal jsem tuto paní o pomoc se softwarovými aplikacemi Microsoft Office několikrát a nesetkal jsem se s úspěchem, a tak jsem obvykle zašel za některým z asistentů kurzu. Když jsem se přihlásil na test z dovedností v Excelu, tato žena ho chybně oznámkovala a známka se musela opravovat.

17. listopadu jsem napsal test na PowerPoint a dva týdny se nedočkal výsledků. Když jsem se po něm poptával, tato paní můj test nemohla najít, a tak jsem ho musel napsat znovu.

Poté, co jsem zkoušku absolvoval podruhé, zeptal jsem se, kdy mohu očekávat výsledky. Řekla mi, že nejprve musí oznámkovat jiné testy a bude jí to proto trvat několik dní. S ohledem na to, kolik potíží jsem zažil, jsem doufal, že se pokusí najít způsob, jak mi pomoci. Neudělala to.

10. prosince jsem jí znovu telefonoval, protože známka z mého testu ještě stále nebyla zapsána, a ona odvětila, že potřebuje ještě den nebo dva. Řekl jsem, že na výsledek testu čekám už od poloviny listopadu a že jsem do něj vložil dost úsilí a tvrdé práce. A že bych tedy ocenil, kdyby se k oznámkování dostala pokud možno co nejdříve.

Přišel jsem domů a rozohňoval se před mou ženou Quyen, že ta ženská z kurzu je nekompetentní a že si na ni budu stěžovat na vedení oddělení výpočetní techniky.

Quyen chvíli poslouchala, jak se vztekám, a pak se zeptala: „Jakým dojmem na tebe působí?“

Zamyslel jsem se a odpověděl: „Vůbec se nesnaží být nápomocná – jako by tam vlastně vůbec nechtěla být. Postrádá jakýkoliv výraz a má unuděný hlas.“ Chvilku jsem mlčel a pak jsem dodal: „Nepřekvapilo by mě, kdyby trpěla depresí nebo něčím takovým.“

Quyen byla chvíli zticha a na tváři se jí objevil hloubavý výraz. Konečně promluvila: „Miláčku, myslím, že bys jí měl poslat přání k Vánocům, a možná k němu přiložit poukázku do Starbucks.“

Zůstal jsem na svou ženu zírat, jako by se někde ošklivě uhodila do hlavy. Odpověděl jsem, že v mé třídě na počítače je dost jiných lidí, co mi pomohli mnohem víc než ona. Nemyslím, že by si zasluhovala ocenění za svoji práci.

Má manželka zavrtěla hlavou. „Rayi, já neříkám, že si zaslouží ocenění. Jen mám pocit, že je to velmi nešťastná osoba a že asi potřebuje o trochu víc laskavosti než ostatní lidé.“

S úžasem jsem se na Quyen podíval. Měla naprostou pravdu. Já se příliš zaobíral mojí bublinou obviňování a zlosti, než abych to sám spatřil. Mám tedy plán: přinesu té ženě do učebny počítačů vánoční blahopřání a přidám k němu dárkový poukaz do Starbucks, protože všechno, co tenhle svět potřebuje, je o trochu méně obviňování a o hodně víc vlídnosti.

Mimochodem, při příležitosti Vánoc bych rád vyjádřil, jaké mám štěstí, že jsem si vzal za ženu někoho, jako je Quyen.

Article in English