Veľká Epocha - Staré čínské obyčeje: Zlaté liliové nohy mé babičky

Matka dvanáctileté Stefanie Maierové je Číňanka a otec je Němec. Žije v Německu a do redakce poslala příběh o původu ovazování nohou čínských žen. Takzvané „liliové" nebo také „lotosové nohy" ztělesňovaly ideál ženské krásy v císařské Číně. Extrémním svazováním nohou a zlomením kostí získaly ženy velmi malá chodidla.

Dvanáctiletá Stefanie Maierová poslala příběh o „liliových nohách\

Dvanáctiletá Stefanie Maierová poslala příběh o „liliových nohách" své babičky. (Jun Su-Maier)

Ani se nedá pomalu uvěřit, že moje babička v Číně má takzvané liliové nohy. Vždycky mi bylo divné, jakým způsobem chodí a že má mnohem menší chodidla než ostatní. Nikdy jsem se jí však nezeptala, proč.

Matka mé německé kamarádky se mě jednou zeptala: „Je pravda, že si dříve čínské ženy ovazovaly nohy šátky?" Na okamžik jsem se zarazila. Vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Ale přesto jsem jí odpověděla, že moje babička má opravdu malé nohy. Doma jsem od mamky dostala takovou odpověď: „To se netýká jen tvé babičky. Byl to zcela speciální zvyk v čínské historii. Ale počkej, až budeš v Číně, babička ti to vyloží."

Návštěva v Číně

Léto v Šanghaji i v Nanjingu bylo letos opravdu nadmíru horké. Tedy nic divného na tom, že Číňané mluví o své zemi jako o vroucím kotli. Většinu času jsme s babičkou trávily doma v klimatizovaném bytě. Hrály jsme na různé nástroje a zpívaly. Také přišla řada na příběhy, což byla pro mne příležitost zeptat se babičky na její malé nohy.
„Liliové nohy "

Rodiče ovázali babičce nohy už ve čtyřech letech. V té době vybírali všichni rodiče vhodné datum k ovázání nohou svých dcer. Nohy jim ovazovaly červeným saténem, ale vlastně nikdo nevěděl, proč? Všechny dívky a ženy v sousedství a v příbuzenstvu měly ovázané nohy. Tak tomu bylo po celé generace.

Traduje se, že tento obyčej pochází z císařského paláce. Císař Li Yu z dynastie Tang byl romantickou a vlivnou osobou. Rád psal básně a miloval tanec, takže bylo u dvora mnoho tanečnic. Jedna z nich se jmenovala Yao lan. Pocházela z nuzných poměrů, ale pro svou krásu byla v 16 letech vybrána a jako jediná směla zatančit v královském paláci.

Nejzajímavější na ní ale bylo, že si při tanci ovazovala nohy bavlněným a hedvábným šátkem tak, že její chodidla vytvořila tvar půlměsíce. Bylo to velmi neobyčejné a říká se, že se tento způsob přenesl do ruského baletu. Tanečnice se dotýkala země jen jedním prstem, na kterém se točila dokola. Císař Li Yu na ní mohl oči nechat a hlasitě jásal. Vypadalo to, jako kdyby plula na obláčku.

Císař Li Yu samým nadšením tuto tanečnici velmi hýčkal a přikázal, aby ostatní tanečnice tančily tak jako Yao Lan. Nechal dokonce postavit jeviště ve formě lotosového květu. Celkový efekt byl potom takový, jako kdyby tanečnice tančily na oblacích. A nohy tančící na lotosovém jevišti byly nazývány lotosovými nohami.

Pro potěšení císaře a ministrů si musely tanečnice udržovat malou nohu, pokud si chtěly udržet výsadní postavení mezi herci u dvora. Urozené dámy jim ale záviděly a chtěly být také obdivované pro svou malou nožku, proto začaly tanečnice napodobovat.

U císařského dvora byly ale i tanečnice z jiných zemí, takže se způsob tance na špičce jednoho prstu rozšířil i do Evropy a do celého světa. I Marco Polo dovezl do Itálie nový směr a ovlivnil italské palácové tanečnice. Taneční umění na špičce prstu se rozšířilo i do Francie. Dnešní balet se vyvinul až později.
„Aha!" podivila jsem se. „Musela mít v té době ovázané nohy každá dívka?"

Babička zase řekla: „Muži dříve zbožňovali ženy, které měly malou nohu. Ty malé nohy žen také nesměl nikdo vidět. Takže schovávaly své nohy pod sukněmi nebo bylo možno spatřit jen kousek nohy. To mělo ještě větší přitažlivost. A především to mělo uchvátit bohaté a kultivované muže. Ti potom ženy opěvovali v mnoha milostných básních. Také byli přesvědčeni o tom, že ženy, které mají ovázané nohy, jsou něžnější a elegantnější než ty bez ovázaných nohou. A že způsob jejich chůze je ladný a krásný. Asi tak jako dnešní muži obdivují štíhlé ženy na vysokých podpatcích. Dívky chtěly být krásné a vdát se za bohatého muže. Takže to ovazování nohou bylo takzvaným trendem. Ony chtěly patřit k urozeným lidem."

A zlaté k tomu

Číňané říkají: "Starý člověk je skvost." Stefanie a její babička v roce 2004. (Jun Su-Maier)

Musela jsem se babičce smát. „Nevěděla jsem, že jsi dřív patřila mezi urozené lidi. A proč se musí dávat ještě před liliové nohy přívlastek zlaté?"

Babička řekla: „To je právě čínský styl mluvení. Číňané rádi přidávají před dobré a cenné věci slůvko „zlaté"."

„To ovazování nohou byla ostatně velká morální záležitost, která se šířila z císařského paláce ven mezi lid, od severu k jihu a od východu k západu. Rozšířilo se to po celé Číně. Bylo to více než nějaký nejnovější trend. Tento specielní trend ale existoval jenom v Číně a udržel se po mnoho dynastií."

Žertem jsem se babičky zeptala, jestli se tedy mohla provdat za bohatého muže.

Babička: „Ale ovšem! Tvůj dědeček byl šlechtic. Pocházel ze šlechtické učitelské rodiny. Muži také dříve říkali, že ženy s malými nohami nemohou být celý den na nohou. Štěstí těch žen, aby dostaly dobrého, bohatého muže, záviselo na jejich malých nohách. Pokud si žena nohy neovázala, měla problémy nejen s vdavkami, ale neměla vyhlídky na získání bohatého muže. Tady je vidět, jak důležitá byla malá noha pro ženu. A tak to šlo po tisíce let."

Bolesti

Zeptala jsem se babičky, jak se nohy ovazovaly a jestli to bolelo.

„Přirozeně, že to bolelo! Palec byl natažen dopředu a ostatní čtyři prsty byly jednoduše obráceny směrem k patě. Potom byly pevně ovázány asi dva metry dlouhým modrým šátkem. Nakonec byl šátek ještě sešitý. Tak nohy srostly do tvaru půlměsíce. A to způsobovalo velké bolesti. Proto to také rodiče dělali děvčatům už ve čtyřech či pěti letech. V tomto věku ještě nohy tolik nebolely a nechaly se lépe zformovat. Ale pocit to určitě příjemný nebyl. Když dívky dorostly do věku sedmi nebo osmi let, musel být ten šátek zvětšen, jinak to způsobovalo velké bolesti. Ještě si vzpomínám, jak jsem se v noci probouzela a mé nohy doslova vřely bolestí. Matka mi radila, abych nohy vystrčila zpod deky. Mnoho děvčat takhle naříkalo, plakalo a rvalo uprostřed noci potají ten sešitý šál dolů. Když to potom rodiče objevili, tak jim pořádně vynadali. Tvrdili, že pokud si dívka nechce ovazovat nohy, znamená to, že nebude chtít v budoucnu žádného muže. Prý se jí všichni vysmějí, když bude její noha moc velká. A nenajde žádného dobrého a bohatého muže. Dívky se potom tak vyděsily, že poslouchaly své rodiče na slovo. Ale rodiče to mysleli s nimi opravdu jen dobře. Nechtěli dopustit, aby jejich dítě mělo špatnou budoucnost."

Cesta k přirozené noze

Stefanie u moře.  (Jun Su-Maier)

Stefanie u moře.  (Jun Su-Maier)

Když se dívám na nohy mé babičky, jsou mnohem menší, než nohy dnešních děvčat. Ale zase nejsou tak malé, jako nohy těch žen, jejichž nohy byly ovázané. Původně to bylo tak, že babiččiny nohy byly ovázané jen napůl. Je to takzvaná polosyrová noha. To znamená, že ta noha nebyla spoutána do mrtva. Ptala jsem se babičky, co to znamená.

Ona řekla: „Když Japonci dobyli Čínu, pořád hledali hezké dívky. Dívky byly tedy nuceny ty šátky strhat dolů, aby mohly japonským násilníkům utéct. Později bylo ovazování nohou odmítnuto a v každém časopise stálo, že máme mít přirozené nohy. A každá žena či dívka se rozhodla pro nový způsob. Od té doby už si žádná dívka neovazovala nohy a tento obyčej zmizel. Dnes je v Číně už jen několik málo žen, co mají malé nohy."

„Jaký zvláštní příběh," řekla jsem vážně. „Ale ty ovázané nohy tě nedržely doma. Odjela jsi ze severu na jih."

„Ano! A ještě navíc z Asie k tobě do Evropy."

To je pravda. Babička opravdu přijela dvakrát s obrovskými zavazadly za mnou do Německa.

Doufám, že se od ní dozvím ještě mnoho zajímavých příběhů.

Číňané rádi říkají: „Starý člověk je živým skvostem."

 Artikel in deutscher Sprache

Copyright © Epoch Times Europe GmbH