Veľká Epocha - Úvaha: Bezpečnost v Pákistánu, bombové útoky a vražda guvernéra Taseera

Krev a prázdné nábojnice na místě vraždy paňdžábského guvernéra Salmana Taseera. Jak si poradit se strachem, který v sobě Pákistánci nosí. (screenshot/ YouTube)

Krev a prázdné nábojnice na místě vraždy paňdžábského guvernéra Salmana Taseera. Jak si poradit se strachem, který v sobě Pákistánci nosí. (screenshot/ YouTube)

ISLÁMÁBÁD, Pákistán - Nedávno mi ze školky mého syna přišel pozdě večer e-mail s informací pro rodiče, že zítra bude kvůli vraždě paňdžábského guvernéra Salmana Taseera školka uzavřená.

Guvernér byl zastřelen svým bodyguardem, když 4. ledna odcházel po obědě z kavárny. Příslušník Punjab Elite Force, který Taseera zavraždil, vyprázdnil při palbě do guvernéra dva zásobníky. Guvernérovým tělem prošlo 40 projektilů. Svědci se shodují, že byl na místě mrtev. Ironií je, že v ten moment měl kolem sebe guvernér tucet bodyguardů, kteří jej měli chránit. Muž, který na guvernéra střílel, tak prý učinil kvůli tomu, že guvernér příliš otevřeně hovořil o změně zákona o zneuctění Islámu.

Tu noc jsem přemýšlel, co řeknu svému synovi, až se mě zeptá, proč ráno nemusí do školky. Myšlenky mě zanesly až 35 let zpátky, kdy jsem sám studoval na newyorské základní škole a kdy jediným důvodem, proč kdy bylo zrušeno vyučování, byly sněhové bouře. S dětmi ze sousedství jsme si tehdy vydrželi hrát celý den venku ... Smáli jsme se a ze sněhu stavěli pevnosti.

Přitom mi došlo, jak moc se za tak krátkou dobu věci zhoršily. Násilností je den ode dne více a my se snažíme hledat ochranu mimo nás samých. Skupiny i jednotlivci jsou zoufalí, ukazují prstem na jiné a hledají obětní beránky. Snažíme se zabezpečit naše okolí, namísto toho, abychom jako rodiče, jako společnost, jako národ, sami pronikli k podstatě našeho strachu.

Je tomu o něco déle než rok, kdy byla stejná školka, do které chodí můj syn, na 3 týdny zavřena kvůli tomu, že na místní Univerzitě v Islámábádu se odpálil sebevražedný atentátník. Islámská univerzita, kterou navštěvuje 17 000 studentů, se stala terčem útoku koncem října 2009. Bombový atentátník převlečený za ženu se vyhodil do vzduchu před vchodem do ženské jídelny. Důsledkem útoku bylo, že všechny úrovně vzdělávacích institucí v provincii Paňdžáb - veřejné i soukromé - musely být dočasně uzavřeny a zmodernizovány tak, aby jejich bezpečnostní opatření dokázala studenty a zaměstnance ochránit.

Školka mého syna, již navštěvuje okolo 150 dětí a 15 zaměstnanců, během oněch tří týdnů také realizovala mnohá bezpečnostní opatření - včetně obehnání školky šest stop vysokou zdí a ostnatým drátem. Byli rovněž přibráni další tři zaměstnanci, jejichž úkolem bylo doprovázet děti na cestě z auta do školky a zpátky. Přední bránou se dovnitř mohli dostat pouze pracovníci školky a rodiče dětí. Nainstalovány byly i další bezpečnostní kamery a samozřejmě byl navýšen také poplatek „za bezpečnost".

Většina vzdělávacích institucí teď zepředu vypadá spíše jako věznice než jako místa určená k učení se a k růstu - to je však, bohužel, část ceny, kterou platíme za pocit bezpečí. Zajímalo by mě však, jak toto všechno působí na děti a jak to ovlivňuje nás všechny - jako společnost, jako zemi i jako lidské bytosti.

Vybavuji si, jak jsem tenkrát v říjnu explozi na Islámské univerzitě slyšel. Pracoval jsem zrovna na Americké škole vedle Islámské univerzity. Během těch tří týdnů, kdy ostatní školy v Paňdžábu zůstaly zavřené, my zůstali otevření. Americká škola v Islámábádu je totiž druhým nejlépe zabezpečeným objektem ve městě - hned po americkém velvyslanectví.

Před školami to vypadá jako ve věznicích s maximální ostrahou - kolem budov se táhnou až osm stop vysoké ochranné zdi s ostnatým drátem a všemu vévodí strážní věž. Vstup do parkoviště hlídají dva ozbrojení hlídači, a než vás pustí na území školy, musíte projít detektorem kovů. Čas od času se tu objeví policejní hlídka v civilu a vždy koncem hodiny se na silnici před školou ukážou vládní tzv. „protiteroristická" vozidla s ozbrojenými vojáky. Většina rodičů se cítí bezpečněji, když posílá své děti do školy, jako je tato... Já si ale i přesto myslím, že i přes všechnu tu ochranu by se stejně něco přihodit mohlo (tak jako v případě guvernéra Taseera).

Za těch pět let, po které jsem pracoval pro Americkou školu, si vybavuji jen pár situací, kdy jsme i my museli zavřít. Nejdéle to trvalo týden - po bombardování Hotelu Marriott na konci roku 2008. Ačkoli byl hotel oblíben cizinci, kteří jej také často obývali, byla většina z 54 lidí, kteří té noci zahynuli, místního původu. Bezpečnostní opatření Marriottu tehdy byla poměrně mírná - nikoho by nenapadlo, že přímo před ním vyletí do povětří nákladní vůz napěchovaný trhavinou. Celý hotel po výbuchu zachvátil požár a na místě, kde stál náklaďák, zůstal obrovský, 20 stop hluboký kráter. Požár poškodil vstupní prostory a mnoho pokojů.

Jako rodič se díky všem těm „bezpečnostním" opatřením cítím lépe, avšak od guvernérovy vraždy často uvažuji o tom, odkud ta naše bezpečnost opravdu pramení? Jak můžeme předvídat a připravit se na iracionální a šílené chování hrstky extremistů? Domnívám se, že skutečný pocit bezpečí musí vycházet z důvěry v něco většího, než jsme my sami. Může to znít jako klišé, ale já věřím, že chceme-li vytvořit mír, měli bychom nejprve najít vnitřní mír sami v sobě a ten pak šířit kolem nás.

Article in English

ZAJÍMAVOST: Reportáž CNN - rozhovor s Imranem Khanem, předsedou hnutí za spravedlnost