Veľká Epocha - Zajímavosti: Největší rány padají v badmintonu

Ilustrační foto. (AP/SITA)

Za nejrychlejší nemotoristický sport bývá někdy považován squash, jindy lední hokej, tenis nebo baseball. Ale není to pravda. Nejrychleji neletí žádný míček nebo puk, ale badmintonový košíček. Malajský hráč Tan Boon Heong s ním zasmečoval obtížně představitelnou rychlostí 421 km/h.

Rekord padl na podzim roku 2009, když špičkoví asijští hráči testovali nový model badmintonové rakety. Jednalo se o do jisté míry laboratorní test, údery měřili vědci pomocí nejmodernější techniky. Tanův výkon, ač je zapsán v Guinessově knize rekordů, občas bývá zpochybňován, protože měření neprobíhalo v přirozeném prostředí zápasu v tělocvičně nebo hale.

Ale i podle těchto kritérií je nejtvrdším a nejrychlejším úderem smeč hráče badmintonu. Čínskému deblistovi Fu Chaj-fengovi bylo v průběhu utkání na Sudirman Cupu 2005 naměřeno 332 km/h. Rychlostní rekordy všech ostatních raketových, pálkovacích a míčových sportů jsou nižší.

Sportem, který se kalupu badmintonových ran blíží nejvíc, je asi trochu překvapivě golf. Kanadský hráč Jason Zuback při natáčení dílu populárně naučného seriálu Sport Science v červenci 2009 odpálil míček rychlostí 328 km/h. Velmi dynamicky působí squash, ale při utkání bylo letícímu míčku naměřeno maximálně 286 km/h. Tenis, lední hokej a další sporty už zaostávají výrazně.

Nejrychlejší tenisové podání chorvatského obra Iva Karloviče mírně přesáhlo 250 km/h. Dvoumetrový slovenský hokejista Zdeno Chára v lednu 2011 vylepšil rekord NHL, když vypálil puk stosedmdesátkou. O necelých 20 km/h rychleji prý letěl fotbalový míč po střele irského obránce Stevena Reida a také baseballový míček po odpalu Joshe Hamiltona z USA.

Tabulka naměřených rychlostí. (Prokop Siwek)

Badminton tedy je, s výjimkou některých motoristických disciplín, nejrychlejším sportem na světě. A patří také mezi ty fyzicky nejnáročnější. Hráči při něm nevelkou raketou posílají opeřený míček dělovými ranami či technickými údery přes síť a sami také při často dlouhých výměnách naběhají spousty kilometrů. Musí mít vynikající fyzickou kondici, zvládat rychlé reakce, prudké starty a otočky. Mezi ty nejlepší se lze dostat pouze enormně tvrdým tréninkem.

Badmintonovými velmocemi byly ještě nedávno Indonésie, Malajsie, Korea, Thajsko či Japonsko. V posledních letech ale otěže pevně svírá Čína. Na posledním mistrovství Asie, které se konalo v dubnu 2011, pobrali čínští badmintonisté 16 ze 20 medailí včetně všech zlatých. Obdobně dominují výsledkovým listinám i na světových šampionátech.

Radost čínských medailistů ale už od pohledu bývá poněkud trpká. V souvislosti s letními olympijskými hrami v Pekingu 2008, kde domácí sportovci vybojovali 51 zlatých a dohromady rovných 100 medailí, vyplavaly na povrch i některé informace ze zákulisí tamního sportu. Jeho základem není radost z pohybu třeba po návratu ze školního vyučování, ale centrální plánování, disciplína a vojenský dril. Tréninky až do bezvědomí, žádná osobní svoboda, minimální kontakt s rodinou a téměř vyloučený soukromý život.

Pokračování článku...