Prof. Dr. Angelika Zegelinová. (Universität Witten/Herdecke)
Prof. Dr. Angelika Zegelinová. (Universität Witten/Herdecke)
Vědecká pracovnice z Německa vyvíjí nový koncept pro domovy důchodců. Nyní hledá možnosti spolupráce i mimo Berlín.

Co bude s námi, pokud pozvolna nepochopíme, že poslední životní etapu generace našich rodičů nemůže naplnit posedávání a že to ani není dobrá perspektiva pro naši vlastní budoucnost? Co bychom byli bez kreativních a angažovaných vědeckých pracovnic, které se nehodlají smířit s pouhým stavem bytí, ale rázně reagují na nedostatky – a výsledky potom pečlivě vědecky zdokumentují?

Jednou z nich je i prof. Dr. Angelika Zegelinová z vědního oboru péče a ošetřování na Univerzitě  Witten/Herdecke v německém Porúří. Již delší dobu se zabývá pocity strachu, kterými lidé v Německu trpí. Jedná se především o strach z nemohoucnosti a ztráty autonomie ve stáří.

Domovy důchodců jsou pro mnohé představou přímo horrorovou.  A bohužel ne zcela bezdůvodně. „Po roce pobytu v tomto zařízení se bez cizí pomoci neobejde 40 až 50 procent nově příchozích," říká prof. Zegelinová. „U těchto lidí se nejedná o žádné ochrnutí, ale jen o slabost a sešlost.  Oni se jednoduše odnaučí chodit i stát, protože se to od nich nevyžaduje.“ Po pár měsících potom skončí na invalidním vozíku. Nepohyblivost bývá také často doprovázena steskem po domově a apatií.

 

Pohyb musí mít smysl

Podle vyjádření prof. Zegelinové „to nemusí takhle dopadnout". Svým programem pro „podporu pohybu v péči o seniory“ se snaží proti tomuto trendu působit. Po provedení první analýzy na místě zahájí vhodná protiopatření a to s vědeckou podporou. Pořád musí ale platit, že „pohyb má přinášet radost a mít smysl. Senioři musí pocítit určitý přínos, aby byli ochotni překonat bolest, kterou zpočátku při pohybu cítí“. K tomu účelu existuje celá řada individuálně volených opatření, podle možností dotyčného zařízení.

„Všichni se přece většinou pohybujeme s nějakým záměrem,“ vysvětluje profesorka Zegelinová. Nejdříve je třeba vytvořit taková místa, jejichž prozkoumání se vyplatí. Toho se dá docílit například umístěním hracích automatů v dostatečné vzdálenosti. „Mohou to být i takové věci, jen když probudí zvědavost. Musíme ukázat, že život v domově důchodců ještě nespěje ke konci. Já sama bych se raději nastěhovala do tzv. „semeniště hříchu“ než do domova „klidného stáří“.“

 

Chceme něco zažít

Další možnost pro podporu mobility je uvedena v často kopírovaném konceptu o „procházkách“, který sama vyvinula. Obyvatelům takových zařízení jsou přitom nabízena zajímavá místa. Bývají vzájemně propojena tak, aby na „procházkové trase“ nabízela různé zajímavosti. Může jít o výstavu obrazů či fotografií, různé asociace z dob mládí obyvatel domova, poezii, jukebox se starými šlágry, sportovní nebo hrací prostory, akvária či koutek pro kutily. 
Uplatnění také nachází tzv. biografický poster, který profesorka Zegelinová vyvinula. Jedná se o obrovskou grafiku složenou ze stovek detailů, takže při každé návštěvě je možné objevit něco nového. Jedná se o ohlédnutí zpět napříč desítkami let, kde je možné objevit „staré známé“, jako například německou marku, figurky od Wilhelma Busche, reklamní slogany z minulosti, filmové plakáty a kresby historických událostí.

„Důležité přitom hlavně je dostat lidi pryč z té „čekárny na smrt“. Pokoušíme se je vtáhnout do děje, aby si co možná nejvíc uvědomovali běžný každodenní život. Ten, kdo přichází do domova důchodců s pocitem, že všechno ztratil a také všechno bude za něho vyřízeno, ten se už nachází ve spirále sešupu, která končí úplnou ztrátou samostatnosti,“ říká profesorka.

 

Uznání a úcta

Cílem jejího programu pro seniory je přinejmenším získat „samostatnost v nejbližším okolí". Zde se jedná o tzv. „program tří kroků“ a o samostatnou návštěvu toalety ve vlastním pokoji. Tato expertka v oblasti upoutání pacienta na lůžko dále hovoří o možnosti dalších asi dvaceti individuálních opatření. Mohou to být i věci, jako přestavba zahrady, jídelny, lepší vztahy s příbuznými. V popředí se vždy jedná o vzájemnou úctu i o to, co by mohl jednotlivec přinést nového.


Program profesorky Zegelinové „podpora mobility v péči o přestárlé“ byl v uplynulých létech uveden v činnost v celkově pěti zařízeních v Bavorsku a v Berlíně. „Výsledek byl vždycky takový, že ti lidé byli opět pohybliví a nově příchozí zůstali déle mobilní.“ Po těchto pozitivních zkušenostech by chtěla profesorka Zegelinová rozšířit svůj program do Severního Porýní – Vestfálska. Dle jejích slov je třeba nalézt zařízení ochotná ke spolupráci na projektu.


small_Germany