Veľká Epocha - Inovace v oblasti výzkumu energie: Nové energetické technologie – část 2.

Zbourání věže znamenalo pro Teslu i konec jeho nápadu o bezdrátové komunikaci. (S laskavým svolením  Tesla Society Švýcarsko)

Zbourání věže znamenalo pro Teslu i konec jeho nápadu o bezdrátové komunikaci. (S laskavým svolením  Tesla Society Švýcarsko)

Představa o existenci „éteru“ neboli prapůvodní energii, která proniká celým prostorem a z níž vychází všechny ostatní formy, energie i hmota, existovala v mnoha kulturách. Ve fyzice se éter považoval za nutné médium pro vysvětlení šíření světla a elektromagnetických vln. Alespoň tomu tak bylo na počátku 20. století, ale dnes je existence takového nosného média mezi fyziky diskutabilní. 

Akademická fyzika se dosud nezmiňuje o všeobecně uznávaných teoretických principech možnosti využití této kosmické energie. A nejen laici, ale i mnoho fyziků považuje tuto technologii získávání energie (či lépe řečeno tuto „přeměnu energie“ podle poučky o „zachování energie“) za nápad snílků nebo ji odsunou do koutu „esoteriky“. Jsou přesvědčeni o nemožnosti fungování těchto přístrojů, protože to neodpovídá jejich představám o platných a experimentálně prokazatelných zákonech ve fyzice.

Nejedná se přitom o takzvané „perpetum mobile“, jak je často této technologii podsouváno. Tato energie nepochází z „ničeho“, ale ze zdroje energie, který není dosud zcela definován a všeobecně uznáván. Krom toho se u přístrojů „volné energie“ jedná o energeticky otevřené, a ne o uzavřené systémy, takže druhá hlavní věta termodynamiky není porušena (toto je často používáno jako protiargument). 

Teoretické formulace

Již celá desetiletí existují v různých částech světa vědci, kteří zkonstruovali přístroje schopné se na onu takzvanou „kosmickou energii“ napojit.  Problém s vývinem těchto přístrojů je mimo jiné i v tom, že není jednoduché objevit nebo vyvinout vhodné elektronické stavební prvky pro velmi vysokofrekvenční vibrace, které s těmito navýsost rychle kmitajícími částicemi vstoupí do interakce a které se tak – jednoduše řečeno – nechají „chytit“. Pro tuto skutečnost nemají vědci dosud žádnou objasňující teorii. Mohou svůj přístroj předvést pouze „v praxi“ a to většinou velmi znesnadňuje uznání ze strany akademických fyziků.

Avšak existuje i několik fyziků a inženýrů, jako například Harold Puthoff, Thomas Valone a Thomas Bearden z institutu  IAS (Institute for Advanced Studies v texaském Austinu), kteří propracovali teoretické fyzikální modely, a přitom provádějí určité rozšíření elektromagnetické teorie či kvantové mechaniky a teorie relativity, čímž se vydávají za hranice konvenční fyziky. I oni se dosud řadí k outsiderům moderní fyziky.

Thomas Bearden pracoval 20 let pro americkou armádu a zmiňuje se o „Seething“ vakuu (vařící vakuum). Píše: „S úbytkem energie neexistují žádné problémy! Všude ve vesmíru, kdykoliv, snadno a s nízkými náklady je možné získat velmi silný a nepřetržitý proud elektromagnetické energie.“ Vesmír si můžeme představit jako neomezený zdroj nepatrných částic, které vyplňují veškerý prostor, podobně jako molekuly vzduchu. Jsou jen podstatně menší, a proto mohou proniknout vším. Hmota je pouze velmi nepatrně zbrzdí. V této souvislosti poukazuje T. Bearden na nekompletnost „Maxwellových rovnic“ pro popsání elektromagnetického vlnění.

Na opětném zformulování těchto rovnic pracuje nejen Thomas Bearden, ale i německý profesor elektrotechniky (Odborná vysoká škola ve Furtwangenu) a expert na skalární vlnění a kosmické záření Prof. Dr. Konstantin Meyl. Profesor Meyl přitom ve své teorii neoznačuje neutrina jako částice, ale jako vířivá pole, čímž je jejich energeticky-technické využití představitelné. 

Vakuový experiment pro doložení kosmické energie

Profesor fyziky Claus W. Turtur z elektrotechnické fakulty Technické univerzity v Braunschweigu-Wolfenbüttelu zkonstruoval elektrostatický vakuový motor s otáčivým rotorem. V tomto experimentu postupně vylučoval všechny faktory, které by mohly přijít do úvahy jako zdroj energie. Logicky z toho muselo vyplynout, že motor přijímá energii z vakua a člověk tak může kosmickou energii přeměnit na klasickou mechanickou energii. I tento pokus s eventuálně dalekosáhlými důsledky a s potenciálem pro mnohotvárné praktické využití je akademickou obcí odborníků brán na vědomí jen váhavě. 

Profesor C. W. Turtur vytvořil v únoru 2011 mimo jiné program v Pascalu pro výpočet konvertoru kosmické energie, který byl publikován na internetu jako open source projekt. Pracovní skupina ze Švýcarska právě pracuje na tom, aby podle těchto teoretických výpočtů zkonstruovala magnetový motor fungující v praxi. Přístroj může být dimenzován v rozsahu od několika miliwattů až do mnoha gigawattů. Ovšem při velmi velkém výkonu je třeba vzít v úvahu i odpovídající vysoký počet otáček. Tím je podmíněna i zátěž materiálu na použití vhodných cívek, kondenzátorů a magnetů atd.

Také německý fyzik a nositel Nobelovy ceny Werner Heisenberg už v roce 1932 předpověděl, že jednoho dne bude moci být magnetismus využit jako zdroj energie: „Myslím, že je možné využít magnetismus  jako zdroj energie. Ale my vědečtí idioti to nedokážeme. To musí přijít z vnějších kruhů. “

Pokračování článku..