Umělci se vracejí k tradičním technikám, odmítají současná nicneříkající díla moderního umění

20120115_realism
Max Ginsburg, Exekuce: „Je nehorázné, aby byli lidé vypovězeni ze svých domovů a chamtivost a profit stály před lidmi. Tyto reality vyjadřuji raději přímo než metaforou.“ (s laskavým svolením autora)

Pojem „moderní umění" byl dlouho dáván do souvislosti s modernistickým a postmodernistickým hnutím, protože slova „současné umění" nebo „moderní umění" znamenala umění dneška. Tato hnutí však začala před několika desetiletími a tento pojem je nyní zavádějící. Dnes totiž dochází k novému hnutí umělců, kteří slovo moderní dávají do souvislosti s tradičními technikami starých mistrů aplikovaných na lidské prožitky a důležitá témata té doby. Široká veřejnost je již otrávena uměním, které vyžaduje dlouhé vysvětlování a ospravedlňování. Stále více lidí chce poznat to, na co se dívají, a reagovat na to na humanistické úrovni místo jen na úrovni abstraktní.

Hnutí moderního realismu prvně začalo jako reakce na modernisty a postmodernisty, kteří dnešnímu trhu s uměním dominují. Pokud někdo najde předmět na ulici, dá ho do muzea a říká tomu umění, umělci z rostoucí řady realistů mají za to, že definice umění je dnes tak široká, že ztratila význam. Původ modernistického hnutí se datuje do začátku 20. století. Kritici tehdy napsali, že „neskrývaný účel umění je manipulován představením prvků kompozice chybějícího slova... Mnozí přátelé umění očekávají, že je (modernistické hnutí) potká neblahý osud, nicméně několik zastánců ho vidí jako budoucí revoluci.[1]" Modernističtí outsideři rychle převzali kontrolu nad světem umění a ke konci 40. let mu již plně dominovali. Po tragédii dvou světových válek a velké hospodářské krizi lidstvu zbylo srdce cynismu a mysl naplněná existencionalistickými myšlenkami, dvěma vlastnostmi, které jsou jádrem modernismu i postmodernismu.

V reakci na tento záporný pohled na lidstvo a vše, čeho dosáhlo, se moderní realisté domnívali, že lidstvu by nejlépe sloužilo zobrazovat uměním věci v životě, které lidi spojují namísto snižování civilizace. Nic nevypovídá o kultuře víc, než umění, které idolizuje. Představuje jeho hodnoty, o čem přemýšlí a v zásadě to, co považuje hodno za zapamatování. Umění reprezentuje národ, na každé úrovni vyjadřuje jeho podstatu, a proto si tito umělci myslí, že kvalitní umění je víc, než Fontána Marcela Duchampa, která vlastně není nic víc, než toaleta, nebo Oeuvre Jacksona Pollacka, což není nic víc než rozcákaná barva. Současní realisté vzhlížejí k umění, které těmto celosvětovým katastrofám předcházelo, ke starým mistrům a hlavně ke klasickým umělcům 19. století, jejichž práce dosáhla zenitu přímo před nástupem modernismu. Jde o renesanci nových témat vyjadřujících svobodu projevu pomocí vizuálního vyprávění.

Internet je pro realisty, stejně jako je tomu v mnoha jiných oblastech, tím nejdůležitějším nástrojem. Hnutí přibližně před deseti lety přitáhlo podobně smýšlející jedince, kterým síť sítí umožnila navzájem se najít a poznat a propagovat u druhých. Díky spolkům, jako GoodArt, bylo založeno Středisko pro obnovu umění (Art Renewal Center neboli ARC), ze kterého vyrostlo největší online muzeum tradičního umění, v té době jediné svého druhu. Vyhledali těch několik zbývajících ateliérových škol, které stále používaly tradiční metody starých mistrů. ARC tehdy našlo pouhých 14 ateliérů s necelými dvěma stovkami studentů, které propagovalo u veřejnosti.

Od té doby přibývaly každým rokem další a další ateliérové školy. Na stránkách ARC jich dnes najdete 72 a jsou další, které registrované nejsou. Vznikla i další sdružení, jako Americký spolek klasického realismu, Mezinárodní společenství realismu, Mezinárodní čínské figurativní malířství a další. Také vycházejí časopisy, které se realismu věnují, jako Fine Art Connoisseur, Plein Air a jiné.

20120115_realism2
Duffy Sheridan, Slib obnovy (s laskavým svolením autora)

Hlavní instruktor na Ani Art Academy Waichulis, Antony Waichulis říká: „Zjistil jsem, že za posledních pár let narostly přihlášky a dotazy na (náš) program desetinásobně. Zdá se, že tato stále vzrůstající obroda realismu v dosud nevídaném rozsahu povzbuzuje nové ambiciózní umělce, aby se nadšeně snažili vybudovávat základní zručnosti. Je to vskutku úžasná věc. Věřím, že efektivní vzdělávání je jedním z nejmocnějších nástrojů, který k formování budoucnosti máme."[2]

Tyto skupiny jsou všechny sjednoceny, když ne doslovně, tak alespoň obrazně, s cílem přivést realistickou malbu, kresbu a sochařství zpět do popředí dnešního moderního umění. Ateliérové školy položily hnutí základy, jsou zdrojem korektního výcviku, jenž většina univerzit a odborných škol odmítá. Když jsem například studovala bakaláře na Drew University, což byla věhlasná umělecká škola v New Jersey, zapsala jsem se na přednášky sochařství. Na přednáškách jsem se dozvěděla, že se nebude pracovat s hlínou, ale s nalezenými předměty. Když jsem se zeptala, na kterém stupni se začíná s hlínou, bylo mi řečeno, že když chci dělat hrnky, mám se zapsat na přednášky keramiky. Jak většina realistických umělců ví, hlína je základním nástrojem pro naučení se, jak vytvarovat lidskou podstavu, a to bylo něco, co daný cyklus přednášek nevyučoval.

I když jde jen o jeden příklad, není ničím neobvyklým, naopak je normou. Ve Středisku pro obnovu umění dostávají takřka denně zprávy od umělců a milovníků umění, kde popisují podobné zkušenosti. Julian Halsby se svěřuje: „Píši z Británie, abych řekl, jak moc vaše hnutí za obnovu tradičních uměleckých hodnot podporuji. Tady ve Velké Británii je nás hodně, kdo se domníváme, že moderní umění je v mnoha směrech podvod a že je třeba obnovit tradiční hodnoty na uměleckých školách. Máme časopis nazvaný The Jackdaw, ve kterém David Lee útočí na umělecké zřízení... Já píši pro časopis The Artist, kde často vyjadřuji názory podobné těm vašim."[3]

James Oliver napsal: „Jsem umělec, který je rozčarován uměleckým světem do té míry, že jsem se dal na studium vědy. Myslím si, že tyto stránky jsou prvním skutečným náznakem toho, že šílenství se začíná pročišťovat a lidstvo znovu objevuje krásu."[4] Jeanne Corbeil napsala: "Jako umělec a kantorka věřím, že budoucnost je možná jen tehdy, pokud vneseme umění zpět tam, kam vždy patřilo – do centra lidského vzdělávání."[5] Tohle je jen malý vzorek více než 400 zpráv, které se objevily na stránkách ARC a které pocházejí z celého světa. Všichni zde vyjadřují podobné názory a zkušenosti.

Kara Lysandra Ross je provozní ředitelkou Střediska pro obnovu umění a odbornice na evropské malířství 19. století.


Pokračování - část 2.

 

Poznámky:

[1] Yockney, Alfred. The Art Annual: The Art of E. Blair Leighton, London Virtue & Co, Christmas 1913, úvod

[2] E-mail od Anthony Waichulise pro Karu Ross, 2. listopad 2011

[3] Dopis od Juliana Halsbyho Fredovi Rossovi, předsedovi ARC, 11. březen 2002

[4] Dopis od Jamese Olivera určený Art Renewal Center, 26. březen 2002

[5] Dopis od Jeanne Corbeilové Fredu Rossovi, předsedovi ARC, 14. leden 2008

 

 small_United_Kingdom